Genius loci, který nevyprchá Klášter Želiv není jen architektonickou památkou. Je to prostor, který dýchá historií. Založený ve 12. století, přestavovaný po požárech, poznamenaný válkami i totalitními režimy – jeho zdi pamatují víc, než kolik se vejde do běžné komentované prohlídky. A právě zde vstupuje do hry zážitek. Když se historie nevypráví, ale hraje   Spolupráce s agenturou Fajnevent přinesla do Želiva nový rozměr – hranou prohlídku, která propojuje historická fakta s dramatickou situací. Nejde o klasického průvodce s mikrofonem.Divák není pouhým posluchačem. Místo toho vstupuje do děje. Setkává se s postavami z různých epoch – řeholníky, opaty, svědky temných období i těmi, kteří klášter chránili. Každá místnost se stává scénou. Každé zastavení má svůj konflikt, napětí i emoci. Prostor jako scénografie   Želivský klášter nepotřebuje kulisy. Jeho klenby, chodby, refektář i sklepení vytvářejí autentické prostředí, které nelze napodobit. Hrané prohlídky využívají: přirozenou akustiku prostor kontrast světla a stínu ticho nočních nádvoří fyzickou blízkost herců a diváků Atmosféra vzniká sama – inscenace ji jen jemně vede. Emoce jako most k historii Historická data jsou důležitá. Ale skutečné porozumění přichází skrze emoci. Když herec ztvárňující internovaného duchovního vypráví o ztrátě svobody, divák nestojí před informační tabulí. Stojí ve stejném prostoru, kde se tyto události odehrály. Tento princip přibližuje minulost současnosti.Ne jako kapitolu z učebnice, ale jako živý lidský příběh. Fajnevent: zážitek jako dramaturgický koncept   Fajnevent je kulturní platforma zaměřená na oživování historických míst prostřednictvím site-specific, imerzivního a participativního divadla. Jejím jádrem je přesvědčení, že kulturní památky nejsou pouze kulisou minulosti, ale živým organismem – místem, kde lze znovu probudit příběhy, paměť i komunitu. Namísto klasického „jeviště a hlediště“ pracuje Fajnevent s autentickým prostorem – hrady, zámky, industriální objekty, městské dvory či sakrální architektura se stávají scénografií samy o sobě. Divák zde není pasivním pozorovatelem, ale aktivním účastníkem, který vstupuje do děje a stává se jeho součástí. Fajnevent nepřistupuje k místu jako k atrakci, ale jako k partnerovi. Dramaturgie respektuje historii i spiritualitu prostoru. Cílem není efekt za každou cenu, ale citlivé oživení paměti místa. Hrané prohlídky jsou: scénáristicky vystavěné herecky interpretované dramaturgicky ukotvené v reálných událostech přístupné širokému publiku Výsledkem je formát, který spojuje kulturní dědictví s moderním divadelním jazykem. Michal Hájek stojí za vizí Fajneventu jako producent a tvůrčí iniciátor. Jeho přístup propojuje dramaturgii, historický výzkum a cit pro genius loci daného místa. V centru jeho práce je otázka: Jak přenést historii z informační tabule do osobní zkušenosti? Michal dlouhodobě rozvíjí formát, který: staví na autentických historických událostech, pracuje s lokálními příběhy a pamětí místa, propojuje umění s edukací, aktivně zapojuje komunitu i návštěvníky. Jeho tvorba často balancuje mezi dokumentárním divadlem, zážitkovou instalací a živým reenactmentem – s důrazem na atmosféru, autenticitu a emocionální prožitek. Vize Fajneventu v oblasti oživování kulturních památek 1. Památka jako živý prostor Cílem není jen zvýšit návštěvnost památky, ale změnit způsob, jak ji lidé vnímají. Divadlo se stává nástrojem: pro interpretaci historie, pro znovuobjevení zapomenutých témat, pro vytvoření silné osobní vazby mezi divákem a místem. 2. Propojení umění a turismu Fajnevent směřuje k modelu,

DIVADLO v netradičním prostoru Divadlo, které se nevejde na jeviště. Divadlo, které nepotřebuje oponu. Divadlo, které vzniká z místa – a bez něj by nemohlo existovat. Co je to site specific divadlo? Termín site specific označuje umělecké dílo vytvořené pro konkrétní místo. Nejde o představení, které lze jednoduše přenést z divadla do divadla. Prostor není kulisou – je spoluautorem. Kořeny tohoto přístupu sahají k environmentálnímu a experimentálnímu divadlu 20. století, například k práci režiséra Jerzy Grotowski, který zdůrazňoval intenzivní vztah mezi hercem, divákem a prostorem. Prostor jako vypravěč Tovární hala.Zámek.Bývalá káznice.Zapomenutý dvůr mezi domy. Každé místo má svou paměť. Vrypy ve zdech. Ozvěnu kroků. Pach vlhka. Ticho. Site specifické divadlo pracuje s atmosférou prostoru – ne proti ní.Nezakrývá ji.Naopak ji zvýrazňuje. Divák nevstupuje do „divadla“. Vstupuje do příběhu, který se už na tom místě stal – nebo mohl stát. Divák jako účastník V tradičním divadle sedíme v hledišti. Sledujeme. Tleskáme. V site specific projektu se ale často pohybujeme. Jsme vedeni chodbami, stojíme metr od herce, slyšíme jeho dech. Někdy si musíme vybrat, kam půjdeme. Co uvidíme. Komu uvěříme. Tento princip rozvíjí i moderní imerzivní projekty, například britský soubor Punchdrunk, který proslul projektem Sleep No More – divadelní zkušeností odehrávající se v několikapatrovém prostoru, kde si diváci sami skládají příběh. Site specific divadlo však nemusí být velkolepé. Může být komorní. Tiché. Intimní. Historie, která ožívá Velmi silnou rovinu má site specifické divadlo v práci s historií. Když se představení odehrává v místě skutečných událostí, vzniká zvláštní napětí. Herec nehraje „o minulosti“.Hraje v jejím středu. Divák nestojí před rekvizitou.Stojí tam, kde kdysi někdo skutečně stál. A právě zde vzniká jedinečný zážitek – kombinace dokumentu, imaginace a fyzické přítomnosti. Výhody netradičního prostoru ✔ Autenticita ✔ Silná atmosféra bez potřeby scénografie ✔ Intimita mezi hercem a divákem ✔ Neopakovatelný zážitek ✔ Aktivní zapojení publika Výzvy, které prostor přináší ❗ Technické limity (světlo, zvuk, počasí) ❗ Bezpečnost ❗ Akustika ❗ Nepředvídatelnost Ale právě tato nejistota často vytváří nejživější momenty. Proč dnes site specific divadlo rezonuje? V době digitalizace hledáme skutečný zážitek. Něco, co nelze zprostředkovat obrazovkou. Něco, co se děje tady a teď. Site specific divadlo vrací divadlu jeho původní sílu – sdílenou přítomnost v konkrétním prostoru. Je to návrat k rituálu.K příběhu vyprávěnému tam, kde dává největší smysl. Závěrem Divadlo v netradičním prostoru není jen formou.Je to postoj. Je to rozhodnutí nevytvářet svět na jevišti, ale odkrýt příběh, který už v prostoru dřímá. A možná právě proto se z takového představení neodchází jen s potleskem.Odchází se s pocitem, že jsme se dotkli něčeho skutečného….

Co se skutečně skrývá za pojmem SITE-SPECIFIC? Toto spojení formuje naše uskupení od úplného začátku. Je to naše DNA, náš způsob vidění světa. Přesto jsme doposud neměli příležitost vám o této fascinující formě říct více. Ten čas nastal právě teď. Umění vázané na místo Pojem site-specific (v doslovném překladu „místně specifický“) se začal výrazněji prosazovat v 60. a 70. letech minulého století, původně zejména ve výtvarném umění. Brzy však pronikl do divadla a tance. Základní myšlenka je prostá, ale radikální: dílo je neoddělitelné od místa, pro které vzniklo. „Site-specific performance není jen o zasazení příběhu do zajímavých kulis. Je to o dialogu mezi umělcem, prostorem a jeho historií. Místo zde není pozadím, ale spoluhráčem.“ — volná parafráze myšlenek Nicka Kaye (autora klíčové publikace Site-Specific Art) Co je to „hraniční forma“? Často slýcháte, že site-specific patří mezi tzv. hraniční formy divadla. Co si pod tím představit? Jednoduše řečeno: vše, co se odehrává mimo bezpečí klasického jeviště. Jsou to projekty na pomezí divadla, instalace a sociálního experimentu. Hraniční formy jsou jako košatý strom. Site-specific je jedním z hlavních kmenů, ze kterého vyrůstají další fascinující větve: Imerzivní divadlo: Divák není jen pozorovatelem, ale stává se součástí světa, a sám rozhoduje co chce vidět neboť se po prostoru pohybuje a na „jevišti“ nebo spíše prostoru se děje více hereckých akcí zaráz. Performance: Důraz na přítomný okamžik a akci, často bez pevného scénáře či se základními body pro práci. Audiowalk: Příběh, který prožíváte skrze sluchátka při procházení konkrétní trasou. Proč nás tato práce fascinuje? Práce v nedivadelním prostoru – v opuštěných továrnách, starých bytech nebo v lese – mění pravidla hry. Jak uvádí teoretička Erika Fischer-Lichte, v takovém prostředí dochází k proměně vztahu mezi aktérem a divákem. V čem tkví to kouzlo? Zánik hierarchie: Neexistuje rampa, která odděluje „vševědoucí“ herce od „pasivních“ diváků. Jsme v tom společně. Absolutní blízkost: Divák prožívá emoce postav z bezprostřední blízkosti. Cítí jejich dech, vůni prostoru, slyší i ten nejmenší šepot. Geniální genius loci: Každá prasklina ve zdi nebo závan větru doplňuje scénář, který by v divadle nikdy nevznikl. Site-specific pro nás není jen volba prostoru. Je to rozhodnutí opustit komfortní zónu a vydat se za vámi tam, kde život skutečně pulzuje.

Akci K představují mladí divadelníci na autentickém místě. Jedním z nich je Michal Hájek ze Světlé nad Sázavou. Autor: Pavel Bajer Michalu Hájkovi bylo letos 26 let. Na svůj věk jej zajímá poměrně netradiční téma, komunistické perzekuce v 50. letech minulého století. Mladý muž pochází ze Světlé nad Sázavou. Již od svých deseti let se zabývá vzděláváním v oblasti divadla. Jak uvádí, přivedli ho k tomu rodiče. Nyní působí ještě s několika kolegyněmi a kolegy v klášteře v Želivě, kde vzdělávají návštěvníky formou dobových scének z historie. Při návštěvě kláštera můžete například zhlédnout inscenaci nazvanou Akce K, na níž se Hájek podílí. Akce K byla namířena proti klášterům a mužským řeholním řádům. Probíhala v letech 1949–1950. Jedním ze zasažených klášterů byl i ten v Želivě. Michal Hájek není historik, odmaturoval jako ošetřovatel. Později vystudoval Vyšší odbornou školu zaměřenou na řízení podniku a chemii silikátů. Nyní studuje na Janáčkově fakultě múzických umění v Brně (JAMU), obor Divadlo a výchova. Říká, že k tematice Akce K se poprvé dostal, když v minulosti připravovali s kolegyní vzdělávací program se zážitkovými metodami. „Ale téma a jeho síla na mě dýchla při první návštěvě kláštera v roce 2019,“ podotkl. Přestože je příslušníkem mladé generace, považuje za důležité, aby se o tomto tématu ve veřejném prostoru mluvilo, ačkoliv od těchto událostí uplynulo již 75 let. „Především by toto téma nemělo být zapomenuto nejen ve školních lavicích. Otevření debaty nad touto událostí se stalo jedním z cílů letošní inscenace,“ přiblížil. Projektu Akce K se věnuje spolu s kolegy již od roku 2023. Říká, že k samotné inscenaci vedla dlouhá cesta. Řídili se při tom jednou důležitou myšlenkou. „Každý z nás chodil do školy, každý z nás měl dějepis, ale víme daleko více o dinosaurech než o tom, co se dělo během 50. let,“ představil. Cílem jsou otázky Vývoj jejich inscenace byl proto mnohem složitější, než by se na první pohled mohlo zdát. „Naším cílem totiž nebylo pouhé replikování historické události, ale především zkoumání psychologického dopadu dané doby na lidi – tedy co se dělo uvnitř nich samotných,“ vysvětlil. Domnívá se, že právě tento vhled a hloubka učinily inscenaci zajímavou pro mnoho návštěvníků. „Poté následovalo samotné zkoušení, kterému předcházelo intenzivní víkendové soustředění, kde jsme celý tým zkoumali principy 50. let,“ pokračoval. Spolu s ním se na projektu podíleli Kamila Svarovská, Eliška Nováková a David Schober. Společně hledali odpovědi k tématu v knihách, pamětech či rozhovorech. „Častokrát jsme došli k fascinujícím zjištěním. Pravidelně probíhaly tvůrčí porady, během kterých jsme si sdíleli získané informace, z nichž poté vznikl námět a scénář,“ popsal. Pro starší generaci představují 50. léta minulého století dosti citlivé téma. „Myslím si, že téma je náročnou látkou pro jakékoliv zpracování, též pro divácké přijetí jakékoliv generace,“ zmínil Hájek. Domnívá se, že každý, kdo viděl inscenaci, odchází s otázkami a to je cílem. „Celkové reakce na představení byly pozitivní, i když se objevily i kritické hlasy. V divadle však vidím nástroj, jehož cílem je právě vzbuzování silných emocí a diskuse,“ zhodnotil mladý umělec. Je si vědom toho, že